Nejde totiž pouze o právo, či politiku, ale ve skutečnosti jde o střet dvou pohledů na rodičovství, rodinu a roli moderní medicíny ve společnosti.
Jako lékař, který se reprodukční medicíně věnuje více než tři desetiletí, pozoruji hlubokou proměnu společnosti. Lidé zakládají rodiny později, partnerské vztahy jsou méně stabilní než v minulosti a stále více žen vstupuje do období klesající plodnosti po 35. roce věku bez vhodného partnera, přestože si dítě dlouhodobě přejí.
Současně je třeba zmínit paradoxně jinou statistiku, že Česká republika čelí historicky nejnižší porodnosti v moderních dějinách. V řadě evropských zemí se již dnes díky metodám asistované reprodukce rodí 5 až 10 % všech dětí. Česká republika patří mezi státy s nejvyšším podílem narozených dětí po IVF. Podpora reprodukční medicíny proto není pouze zdravotnickým výdajem. Je to investice do budoucnosti společnosti.
V této situaci bychom si měli položit základní otázku:
Současná právní úprava umožňuje asistovanou reprodukci pouze heterosexuálnímu páru. Žena bez partnera nemůže léčbu legálně podstoupit, přestože moderní medicína disponuje všemi prostředky, jak jí k dítěti bezpečně pomoci. Právě zde podle mého názoru vzniká první rozpor mezi zákonem a realitou. Pokud si taková žena přeje dítě a současně je připravena nést plnou osobní i ekonomickou odpovědnost za jeho výchovu, nevidím důvod, proč by jí měl stát bránit využít bezpečné metody moderní medicíny.
V mé lékařské praxi se totiž čím dál častěji setkávám s formálními partnery, kteří podepisují souhlasy k léčbě pouze proto, aby byly splněny zákonné podmínky k provedení umělého oplodnění. Nejde o budoucí otce dítěte ani o skutečné partnerské vztahy. V některých případech jsou však tito muži následně vystaveni právním rizikům souvisejícím s určením otcovství nebo výživným.
Ve veřejném prostoru bývají ženy bez partnera často prezentovány jako jakási výjimka nebo společenský experiment. Realita je však jiná. Ve své praxi se setkávám s ženami vysokoškolsky vzdělanými, profesně úspěšnými, ekonomicky soběstačnými a sociálně stabilními, kterých se popsaná situace bezprostředně týká.
Mnohé z nich partnera dlouhodobě hledaly. Některé daly přednost profesní kariéře. Jiné se opakovaně zklamaly v partnerských vztazích. A jsou mezi nimi i takové, které v minulých vztazích přirozenou cestou neotěhotněly a byly opuštěny. Čas jim však běží bez ohledu na osobní přání a než se vzpamatovaly, blíží se jim čtyřicítka. Opravdu je za to máme odsoudit a sankcionovat, či poslat za dítětem na zahraniční IVF kliniku?
Domnívám se však, že zákaz asistované reprodukce pro single ženy nevede k tomu, že přestanou usilovat o mateřství. Pouze je stát nutí hledat jiné, mnohem rizikovější cesty. Empatický lékař si v soukromí své ordinace vyslechne bezpočet příběhů o neformálním získávání spermatu mimo zdravotnický systém, domácích inseminacích, účelových partnerských vztazích a reprodukční turistice.
Pokud je alternativou náhodný nechráněný pohlavní styk s cílem otěhotnět, považuji za medicínsky i eticky bezpečnější nabídnout ženě léčbu v centru asistované reprodukce, neboť programy dárcovství spermií disponují genetickým a infekčním screeningem a důkladným zdravotním vyšetřením dárců. Taková cesta je nesrovnatelně bezpečnější než neřízené formy početí.
Dalším opomíjeným aspektem je samotná definice neplodnosti. V ordinaci se setkávám s ženami, které během svého života měly několik partnerů, opakovaně měly nechráněný pohlavní styk, přesto nikdy neotěhotněly. Po čtyřicátém roce života přicházejí bez partnera. Paradox spočívá v tom, že kdyby vedle nich seděl mužský partner, byly by považovány za neplodný pár a měly by nárok na léčbu. Pokud partnera nemají, přístup ke stejné zdravotní péči jim není umožněn a lékař je tak uveden do nezáviděníhodné situace.
Vzniká tak legitimní otázka:
Podle mého názoru se jedná o jeden z nejvýznamnějších diskriminačních prvků současného systému, že mezi single ženami jsou mnohé neplodné, naplněné touhou mateřské lásky a stát jim nechce pomoci. Současná vláda pak k tíži těchto žen nechce být s podporou tohoto návrhu spojována, neboť by čelila ostré kritice, že legislativní změna ekonomicky zvýhodňuje vlastníka největšího řetězce IVF klinik, který podle odhadů realizuje přibližně 40 % cyklů asistované reprodukce v České republice.
Velká část veřejné debaty stojí na obavě, že dítě vyrůstající pouze s matkou bude automaticky znevýhodněno. Dosavadní vědecké poznatky však takový závěr nepotvrzují. Nejcitovanější studie vedené týmem profesorky Susan Golombok z University of Cambridge sledovaly děti narozené ženám, které se rozhodly stát matkami bez partnera prostřednictvím dárcovské reprodukce.
Výsledky ukázaly, že:
Naopak byly zaznamenány nižší úrovně konfliktů mezi matkou a dítětem
Rozhodující pro úspěch dětí ve vlastním životě jsou rozhodující zcela jiné faktory:
To samozřejmě neznamená, že otec není důležitý. Znamená to pouze, že dostupná data neprokazují, že by samotná absence partnera automaticky poškozovala vývoj dítěte.
Tady se podle mého názoru dostáváme k samotné podstatě problému.
V politické debatě bývá často předpokládáno, že existence matky a otce automaticky vytváří nejlepší podmínky pro dítě. Denní zkušenost z běžného života však ukazuje něco jiného. Každoročně dochází k tisícům rozvodů a rozpadu partnerských vztahů. Mnoho dětí následně vyrůstá ve střídavé nebo výlučné péči jednoho z rodičů. Následují soudní spory o výživné, péči, majetkové vypořádání a další konflikty. Právě dlouhodobý rodičovský konflikt bývá jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů negativně ovlivňujících psychosociální vývoj dítěte často s devastujícím vlivem na jejich schopnost vytvořit v budoucnu nový vztah a založit rodinu.
Dítě se často stává prostředníkem konfliktu mezi dvěma dospělými lidmi, nebo dokonce nástrojem používaným k boji proti původnímu partnerovi. Naproti tomu dítě narozené plánovaně ekonomicky stabilní ženě prostřednictvím dárcovského programu nemusí nikdy čelit sporům o péči, konfliktům mezi rodiči ani vleklým soudním řízením.
Často slýchám ve společenských diskusích argument, že stát bude zatížen vyšším počtem samoživitelek. Podle mého názoru zde dochází ke směšování dvou zcela odlišných skupin. Něco jiného je žena, která se stane samoživitelkou po rozpadu vztahu. Něco jiného je žena, která do programu asistované reprodukce vstupuje vědomě, po zralé úvaze a s dostatečným ekonomickým zázemím. Navíc si mnohé z nich pro účely odloženého mateřství (social freezing) nechaly zamrazit v mladším věku vajíčka.
Tyto pacientky zpravidla mají stabilní zaměstnání, disponují vlastním bydlením a vědomě přebírají ekonomickou odpovědnost za budoucí dítě. Právě proto se domnívám, že automatické předpokládání jejich závislosti na sociálním systému není podloženo realitou. Navíc soudnictví nebude zatíženo ponižujícími spory o výživné, dělení společného jmění manželů a dělení péče o dítě.
Debata o asistované reprodukci pro ženy bez partnera by neměla být vedena jako střet ideologií. Měla by být vedena založenou na medicínských důkazech, odborných zkušenostech, demografické realitě a na respektu k reprodukční autonomii člověka.
Osobně podporuji zpřístupnění asistované reprodukce samostatným ženám i lesbickým párům. Ne proto, že by šlo o módní společenský trend. Podporuji jej proto, že současná medicína umožňuje bezpečnou léčbu, odborná data neprokazují negativní dopad na vývoj dítěte a společenská realita se již dávno změnila. Společnost by podle mého názoru neměla posuzovat budoucí rodiče podle toho, zda vstupují do rodičovství sami nebo v páru, ale podle toho, zda jsou schopni převzít dlouhodobou osobní, finanční a morální odpovědnost za dítě, které chtějí přivést na svět. A nemusí o tom rozhodovat žádná sociální pracovnice na úřadě…
A právě to by mělo být hlavním kritériem moderní reprodukční medicíny 21. století, jak to vidíme u 37 ze 42 okolních států. Česko patří již mezi pět států, které neumožňují legálně pomoci single ženám pomocí asistované reprodukce k dítěti.
Pevně věřím, že jednou v parlamentu zvítězí zdravý rozum před záští politiků a naplní životy stovkám nevinných žen, které ve snaze o dítě musí hazardovat se svým zdravím.
